Štúdia interpretuje udalostnú hermeneutiku francúzskeho fenomenológa Clauda Romana, ktorú postuloval v publikáciách Udalosť a svet, Udalosť a čas a Tam je, a to cez prizmu umeleckej skúsenosti. Štúdia si kladie za cieľ interpretovať pojmy ako udalosť, advenant, ex-per-iancia, rekonfigurácia a ničota a poukázať na ich súvislosť s umením. Pracovná téza je: Advenant býva umelecky. Cieľom štúdie tak nie je len analýza a pred-stavenie Romanovho diela, ale aj vyzdvihnutie tendencií smerujúcich k chápaniu udalosti a advenanta v umeleckých kontúrach. Štúdia preto analyzuje (...) autorov kontext, ktorý tvorí fenomenologická hermeneutika, predovšetkým diela Martina Heideggera a Henriho Maldineya. V súvislosti s rekonfiguratívnym aspektom advenantovho bytia sa v štúdii stáva ústredným konceptom pojem figúry, z ktorého následne vyplýva problém herectva. (shrink)

Článok sa zaoberá tematikou filozofického problému ja. Konfrontuje rôzne teórie za cieľom prísť s alternatívou, ktorá ich v istom zmysle zároveň vyťažuje i prekonáva. Najskôr je predstavená koncepcia Colina McGinna, ktorý poukazuje na vzdorovitosť ja voči bežným teoretickým prístupom a dospieva k „transcendentálnemu naturalizmu“. Tento postoj spočíva v tvrdení, že existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnuť. Ďalej prichádzajú na radu na psychologických výskumoch založené úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja podľa (...) nich nie je ničím objektívne uchopiteľným, ale len užitočnou konštrukciu našich myslí. Následne sú oba pohľady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároveň prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita – podobne, ako Davidsonove „mentálne udalosti“. Filozofický problém ja nespočíva v obmedzenosti našej poznávacej schopnosti, ale v tom, že sme bytosti schopné žiť v dvoch navzájom nezlučiteľných konceptuálnych ríšach – vo svete prísnej vedy a vo svete slobodných a zodpovedných osôb. Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt, ktorý má však v rámci autonómnej mentálnej ríše nesmierny význam. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:The Transcendence of WordsAkos Krassoy (bio)Levinas’s central contribution to aesthetics and the philosophy of art is his well-known and provocative attempt to ethicize art. Yet, there is hardly any certainty regarding the nature of this ethicization. As far as the realization of Levinas’s program is concerned, readers usually remember its harmful effects.1 On the other hand, there are equally appreciative tones in his reading of art. It might be (...) more correct to say that the derogatory side is part of a fundamentally ambiguous attitude. It is almost as if Levinas’s radical ethical thinking, the job of which is to tackle totalizing Western thought, should speak in two voices when it comes to the aesthetic and the arts.Most of the commentaries run into, and then set out to resolve this weird situation marked by pejoration and ambiguity in one way or another. This is no easy task to accomplish; there is surely no single way out of this labyrinth. An element of irony is definitely required on the side of the interpreter. Arguably, my text may be no exception in the long line of attempts. In the following, I shall try my hand at these complexities and, similarly to other readers, deal with the contradictory remarks and implied but underdeveloped ideas by putting them into a meaningful framework. Like others before me, I shall do my best to provide a narrative as coherent as possible in which the letter [End Page 1] and the spirit of Levinas are followed and the relevant (phenomenological) aesthetic context is taken into account. In my case, this will mean siding with those interpreters who see a fixed set of problems dominating — that is, a single consistent path winding — in Levinas’s difficult itinerary. In more concrete terms, I shall join the camp of those who show sensitivity to the introduction of the critical act and argue that the shortcomings of the aesthetic are, to some extent, reversed in its recontextualization in human communication.2 Yet, unlike these authors who touch upon the issue of criticism to varying degrees, I shall concentrate fully on placing critical activity in the center of Levinas’s aesthetic thought and thus treating art as an important segment of ethical signification. My focus will be on the reintegration of the disengaged image into reality; I shall try to determine what this development in art implies in Levinas’s ethical phenomenological project. Concerning the particular course of my text, I shall concentrate mostly on the issue of ambiguity and, gradually working my way through it, deal with pejoration at the same time. I shall first analyze what is at stake in this ambiguousness, then attempt to establish its governing logic, only to prepare the ground on which criticism as a way out of the maze can be seen in its entirety.A Real Headache: AmbiguousnessAnyone interested in Levinas’s aesthetic thought arrives at a truly interesting but nebulous field. By nebulousness I primarily mean the overly ambiguous character of Levinas’s position. What Levinas has to say is indeed quite difficult to pin down or, at least, it is highly equivocal: the noise of critique is balanced by the sound of quiet but all the more patent affirmation. In every phase of his thinking there is a suspicion felt toward artistic expression, which may on occasion reach the level of derogation; all this is nevertheless accompanied by clear-cut support. This can be sensed in chance remarks, such as, in “Reality and Its Shadow” — the essay mostly responsible for the bad reputation of [End Page 2] Levinas in aesthetics — where Levinas discusses the plasticity of literary works and mentions a “particularly admirable page” in Proust’s The Captive (RS 10). In spite of the anti-aesthetic logic and philistine-like rhetoric of the essay, the art-loving character of the author — who is beyond a doubt an affectionate reader — is revealed for a second.Remarks like this are quite suggestive with respect to Levinas’s appraisal of the arts—as are many other details of Levinas’s work. Of all these, his apparent knowledge and use of artworks in his... (shrink)

In his highly influential book (The Idea of a Social Science and its Relation to Philosophy, first published in 1958), Peter Winch introduces an alternative concept of interpretive social science, in which the focus is shifted from the actors’ subjective motives to the common elements found in every understandable action: language-games and rule-following. This Wittgensteinian, linguistic version of interpretive social science has had its vast array of critics throughout the years: according to some of them, it neglects the practical side (...) of sociology; while others claim that it fails properly to answer the questions raised by the translation from one language-game to another, or that it renders critical social theory impossible. In my article, I try to reflect critically upon these critiques themselves, showing that the Winchian theory does not overlook the practice in understanding the different forms of life; that with slight modifications it is able to cope with the problem of translation, and that it does not aspire to be the critical theory that many of its critics would like it to be. (shrink)

Cieľom štúdie je analýza Rortyho hodnotenia Heideggera ako ironického teoretika. Rorty tvrdí, že úlohou filozofie je kritika filozofickej tradície, pričom Heidegger je mu v tomto zmysle inšpiráciou. Problémom však je, že Heideggerovi nejde o historicko-filozofickú interpretáciu dejín filozofie, ale len o filozofickú, a tú podriaďuje jedine vlastným filozofickým záujmom. Pre zodpovedné skúmanie hlavného problému je nevyhnutná Rortyho definícia a vymedzenie teoretického ironika, ktorý má pochybnosti o funkčnosti, zameranosti či privilegovanosti slovníkov, ale aj o existencii akéhosi konečného slovníka. Je nevyhnutné poukázať (...) na antropologický a morálno-axiologický rozmer novopragmatistického myslenia, ktorý je vzdialený Heideggerovi po obrate a taktiež na problém sokratovskej spravodlivosti, ktorý mu je taktiež vzdialený, na rozdiel od rortyovského ironika. Dôležitou črtou teoretického ironika je odmietanie tradičnej metafyziky a sústredenie sa na metafyziku v úplne odlišnom slova zmysle, teda ide o snahu pochopiť metafyzické (teoretické) nutkanie natoľko, že sa ho človek zbaví. Avšak ani to pre Heideggera neplatí. Rortyho výzva k filozofii ako napĺňaniu ľudskosti je v absolútnom nesúlade s Heideggerovým Listom o humanizme, v ktorom humanizmus podriaďuje dejinám Bytia a vôbec mu nejde o človeka alebo ľudskú dôstojnosť, ale len o myslenie Bytia. (shrink)

This article introduces Metaphilosophy's special issue on metatheories of disagreement, with the aim of promoting discussion on the nature of disagreement on a metatheoretical level. The contributions to this issue cover the following key topics related to disagreement: faultless disagreement, metaontological disagreement, metalinguistic disagreement, responses to peer disagreement in philosophy, hinge epistemology and deep disagreement, disagreement asymmetry, factual and nonfactual disagreement, and defining disagreement or verbal dispute. This introduction also provides general background on four major topics in order to contextualize (...) the contributions to the special issue: first, the problem of characterizing the subject matter of disagreements; second, the most prominent accounts of deep disagreement, disagreement asymmetry and hinges; third, the notion of faultless disagreement; and finally, the problem of offering different approaches on what disagreements are. (shrink)

V tejto stati je najprv predstavená filozofia informácie (FI) a demarkácia jej predmetu v metodologicky ucelenej forme, to nadviazaním na koncepciu FI L. Floridiho. V porovnaní s jeho návrhom je vyčlenený i predmet metafilozofie informácie, a takisto je ujasnené aj označenie,,filozofie prima“. Floridi tvrdí, že jeho koncepcia FI ho môže voči iným filozickým disciplínam nadobudnúť. Problém chápania FI ako filozofie prima sa však ani po dvadsiatich rokoch od jeho uvedenia výraznejšej priamej reflexie nedočkal. V tejto štúdii je zodpovedaná otázka, (...) či je tento problém stále otvoreným problémom FI a ak áno, v akom zmysle. Je obhajovaná téza, že problém chápania FI ako filozofie primaje otvoreným problémom metafilozofie informácie, pričom vzhľadom na výsledky práce v FI sú identifikované niektoré oblasti, relatívne ku ktorým v súčasnosti môžeme, nemôžeme a nedokážeme FI označiť ako prima. (shrink)

Eric Voegelin formulated one of the most challenging theses about the theological foundations of modern progressivist and revolutionary thought: the character of modernity is essentially Gnostic. The aim of this essay is to show why the early version of Voegelin’s Gnosis-thesis, as proposed in his New Science of Politics (1951), is not convincing. I argue that processes of immanentization can be fully explained within the development of Western ecclesiastical thought, without invoking Gnostic sectarianism. From a historical-empirical perspective Gnosticism is, in (...) fact, principally opposed to immanent eschatologies. Joachim of Fiore, who, according to Voegelin, is the originator of modern Gnosticism, aptly illustrates this incompatibility. This essay also aims to show how Voegelin became increasingly aware of this problem and, accordingly, formulated a much more adequate and convincing version of the Gnosis-thesis in The Ecumenic Age (1974). The final section of the essay returns to the question of the relation of Gnosis and revolution. (shrink)

The contribution have several aims. In addition to the discussion that follows variability of the concept of landscape and its relationship to the category of environment the contibution focuses on the specific problem of the current aesthetics: transformation of aesthetic reflection of the city as a whole, which is realized by the contemporary aesthetics and philosophy through the Kantian aesthetics in Critique of Aesthetics Judgement. Elaboration of opinions of Marie Rubene and Miroslav Marcelli leads us not only to summarize the (...) conclusions of recent theses, but further to reflect the transformation of city to a country, specific environment free from original effectiveness, where "human returns to natural and becomes a sort of huge subject, which is fluid in its inside..."). Reflection is primarily guided by the category of sublime as an explanatory framework. (shrink)

Što je distinktivno filozofski problem opažanja? Ovdje se tvrdi da je to konflikt između prirode opažajnog iskustva kakva nam se intuitivno čini, te stanovitih mogućnosti koje su implicitne upravo u ideji iskustva: mogućnosti iluzije i halucinacije. Opažajno iskustvo čini nam se kao odnos prema svojim objektima, vrsta »otvorenosti prema svijetu« koja uključuje izravnu svijest postojećih objekata i njihovih svojstava. Ali ako netko može imati iskustvo iste vrste a da objekt nije tamo – halucinaciju objekta – onda izgleda da opažajno iskustvo (...) ne može esencijalno biti takav odnos. Ovo je fundamentalni filozofski problem opažanja; različite filozofijske teorije opažanja 20. i 21. stoljeća mogu se sagledati kao odgovori na to.What is the distinctively philosophical problem of perception? Here it is argued that it is the conflictbetween the nature of perceptual experience as it intuitively seems to us, and certain possibilitieswhich are implicit in the very idea of experience: possibilities of illusion and hallucination. Perceptualexperience seems to us to be a relation to its objects, a kind of “openness to the world” whichinvolves direct awareness of existing objects and their properties. But if one can have an experienceof the same kind without the object being there – a hallucination of an object – then it seems thatperceptual experience cannot essentially be such a relation. This is the fundamentally philosophicalproblem of perception; the various philosophical theories of perception in the 20th and 21st centuriescan be seen as responses to it. (shrink)

Linda Martín Alcoff i drugi naglasili su da filozofija kao disciplina pati od "demografskog problema". Upornost ovog problema djelomično je posljedica različitih oblika otpora nastojanjima da se riješi demografski problem. Takav otpor je složen i pojavljuje se u mnogim oblicima te se na njega može odgovoriti na različite načine. U ovom radu tvrdim da bi naši pokušaji objašnjenja i razumijevanja fenomena otpora trebali koristiti pluralističko objašnjenje koje, prema Quassimu Cassamu, nazivam višedimenzionalizam. Opisujem četiri opća oblika otpora i razmatram različita objašnjenja, (...) usredotočujući se na one koji su usmjereni na mane i društvene strukture. Tvrdim da su objašnjenja utemeljena na porocima i strukturalna objašnjenja međusobno usklađena i da se međusobno impliciraju. Ako je tome tako, nema potrebe birati između objašnjenja utemeljenih na porocima i strukturalnih objašnjenja ili bilo kojih drugih vrsta objašnjenja. Možemo i trebali bismo biti višedimenzionalisti: upotreba mnogih zajedno je bolja. (shrink)

Obrat (Kehre) v Heideggerovom myslení má dosah nielen na skúmanie otázky bytia (Seinsfrage), ale aj na zmenu postavenia človeka vo vzťahu k bytiu. Túto zmenu je možné ukázať aj prostredníctvom Heideggerovej interpretácie predsokratovskej filozofie. Pokým v období pred obratom je človek ako pobyt (Dasein) schopný porozumieť bytiu a je s ním spojený, po obrate sa tento vzťah zásadným spôsobom mení. Bytie sa Heideggera po obrate stáva Bytím, ktoré má charakter ne-časovosti či pred-časovosti a ako také má aj svoje vlastné (...) dejiny. Poznanie pravdy Bytia už nie je záležitosťou človeka, ale závisí od toho, či sa Bytie samo človeku ukazuje, alebo skrýva.Turning (Kehre) in Heidegger’s thinking reaches not only his search of the question of Being (Seinsfrage) but also the change of the status of human being in relation to Being. This change can be displayed also through Heidegger’s interpretation of pre-Socratic philosophy. While during the period before turning human being as being-there (Dasein) is able to understand Being and he is connected to it, in the period after turning this relationship changes completely. For Heidegger Being after turning becomes Being with the character of non-temporality or pre-temporality and it has its own history. Knowledge of the truth of Being happens not to be a matter of human being but it depends on the fact whether Being hides or unhides. (shrink)

Text prednáöky, pôvodne pripravenej pre medzinárodnú konferenciu Hispanizmus ako interkultúrny dialóg, Bratislava 199. preloûila Martina Sentálová. / Traducción de “Hispanismo filosófico. Problemas de su constitución,” en: El reto europeo: identidades culturales en el cambio de siglo. . I Jornadas de Hispanismo Filosófico [1992], Jose Luis Abellán (ed), Madrid: Editorial Trotta; Asociación de Hispanismo Filosófico, 1994, págs. 133-142.

Roku 1906 Łukasiewicz uverejnil podnetný návrh na logický výklad kauzálneho vzťahu pomocou pojmu nevyhnutnosti a jednoduchej závislosti. Uplatnil v ňom zákon transpozície, známy z výrokovej logiky, a modálne úvahy . Vo svojej historicky motivovanej analýze Łukasiewiczovho návrhu autor ukazuje, že Łukasiewiczovi sa nepodarilo oddeliť vzťah príčiny a účinku od vzťahu dôvodu a dôsledku, ani špecifikovať príslušné modality. Napriek tomu Łukasiewicz si zaslúži uznanie za pioniersky pokus traktovať tradičný filozofický problém kauzality netradičnými prostriedkami logiky relácií.

Článok analyzuje antropologicko-existencialistickú a etickú koncepciu človeka v diele F. M. Dostojevského a jej aktuálnosť v súčasnosti. Chce ukázať, že Dostojevského človek je zložitou, vnútorne protirečivou bytosťou, v ktorej sú nerozlučne spojené dobro a zlo, sebaobetavosť s egoizmom, čistota so zlomyseľnosťou. Je tiež pokusom o vymedzenie princípu etickej zodpovednosti a zmyslu života ako kľúčových princípov etiky Dostojevského.This article analyzes the anthropological - existential and ethical concept of man in the work of F. M. Dostoyevsky and its currentness. It aims (...) to show that Dostoyevsky’s man is a complicated and internally ambivalent being, in which good and evil, selfishness and self-sacrifice, purity and mischievousness are inextricably connected. It also attempts to define the principle of ethical responsibility and meaning of life as key elements of Dostoyevsky's ethics. (shrink)

Ako je u antičkom polisu Platona brinulo što se građani samodovoljno oslanjaju na vlastita uvjerenja o vrlinama, ne tragajući za znanjem, današnjeg žitelja globalnog pseudopolisa opčinjavaju simulirane informacije, slike i uvjerenja koja nezamislivim bujanjem kreiraju društvenu svijest. U sjenci masmedijskih pećina uočavaju se obrisi transformirane demokracije koja je sve izloženija silovitim naletima megakorporativnih interesa, dominantnih geopolitičkih utjecaja, kulturnog determinizma i redefiniranog vjerskog fundamentalizma. Usamljenom pojedincu na Agori sve je teže formirati i sačuvati vlastito mišljenje, ideje i vrijednosti. Infoprostor je pokriven (...) globalnom mrežom informacija i podataka, dok čin razmjene simboličkih sadržaja od čovjeka preuzimaju strojevi! Sloboda izražavanja medija je kisik otvorenog, javnog komuniciranja, stup demokratskih građevina, ali problem je u činjenici što čuvari informacijskih ulaza i dalje stražare, ovoga puta pred cyberprostorima.If Plato was upset that people leaned on their own convictions about virtues, without seeking knowledge, present resident of global pseudopolis is obsessed by simulated information, pictures and convictions, which create social consciousness with their hyperproduction. In shadow of massmedia’s caves, contours of transformed democracy can be seen. This democracy is more and more exposed to the interests of megacorporations, dominant geopolitical influence, cultural determinism, and redefined fundamentalism. Under such circumstances, to some lonely individual, “in Athena’s Agora”, is even more difficult to form and keep his or her own opinion, ideas and values. Infospace is covered by global network of information and facts; the process of symbolic exchange is taken off humans by machines. Freedom of speech in media is the air of open, public communication, the pillar of democratic structures, but problem is that watchmen of “information gates” still standing guard, but this time in front of cyber spaces. (shrink)

Problem određenja ženskog identiteta u doba postmoderne glavna je tema ovog rada. Uzimajući kao okvir trostruko objašnjenje termina avatar, ovdje se nastoji prikazati u kojoj je mjeri ženski identitet i dalje pod utjecajem patrijarhalnog obrasca. Ako avatar iskoristimo kao ono što nas upućuje na utopijsko, virtualno i božansko, postavlja se pitanje kreira li se danas slika žene u procijepima pluralističkog pristupa te određuje li se ženski identitet po uzorima za koje se smatralo da su nadiđeni i dokinuti. Paralelno s porastom (...) broja feminističkih koncepcija i jačanjem ženskog organiziranja vidljivo je ponovno uspostavljenje vladavine maskulinog u novim oblicima, a što možemo ilustrirati na primjerima iz područja popularne kulture, medija, institucionalnog djelovanja.The main topic of this paper is the problem of female identity in the postmodern era. In a framework of threefold explanation of the term avatar, author is trying to show the extent to which female identity is still under the influence of the patriarchal pattern. If we use avatar as something which refer us to the utopian, virtual, and divine, the question is whether the present gaps in the pluralistic approach create a picture of a woman and determine the identity of the female according to models that are thought to have been overcome and eradicated. In parallel with the increase in the number of feminist concepts and strengthening of women’s organizing, one can see once again the establishing of the rule of the masculine in new forms, which we illustrate by examples from the areas of popular culture, media, institutional action. (shrink)

Príspevok je zameraný na problém slobody u F. A. Hayeka. Obsah práce je zacielený na analýzu poriadku v spoločnosti. Príspevok sa snaží vymedziť, popísať a analyzovať dva druhy poriadku, a to spontánneho a vytvoreného, a tak nájsť a rozčleniť prvý a najzákladnejší predpoklad pre potreby jasnejšieho zadefinovania negatívneho uchopenia slobody. Cieľom práce je taktiež analyzovať súbor pravidiel vo všeobecnosti, pretože pravidlá ľudského správania zastávajú v Hayekovom ideovom koncepte rovnako významné postavenie ako poriadok. V tejto súvislosti chce text poukázať na (...) kauzálne prepojenie poriadku s pravidlami, ktoré sú v nej vybudované pre zamedzenie chaosu v spoločnosti a udržania jej funkčného napredovania. Zámerom príspevku je prostredníctvom poriadku a pravidiel, ako dvoch všeobecných a zároveň pravdepodobne najvýznamnejších pilierov Hayekovho ideového konceptu, poukázať na ich význam ako indikátorov pre minimálne snahy o vymedzenie rozsahu slobody. (shrink)

Príspevok je zameraný na problém spravodlivosti Johna Rawlsa v diele Teória spravodlivosti. Obsah práce je koncipovaný ako analýza dvoch princípov spravodlivosti, pričom sa zameriava na ich ťažiskové aspekty. Príspevok sa snaží vyjasniť význam dvoch zásad spravodlivosti prostredníctvom skúmania obsahového zloženia prvého i druhého princípu. V súvislosti s druhým princípom je cieľom nielen objasniť význam férovej rovnosti príležitostí, ale i vzťah druhého princípu s princípom efektívnosti a vzťah demokratického chápania spravodlivosti s princípom rozdielnosti. Zámerom príspevku je tiež poukázať na princíp (...) distribúcie, a to nielen z teoretickej perspektívy. V tejto súvislosti chce text upozorniť aj na prepojenosť distribúcie a zásluh. Pre Rawlsa je dôležité upozorňovať na lexikálnu nadradenosť prvého princípu, preto text neobchádza ani túto skutočnosť. Zároveň s tým verbalizuje rozdiel medzi oboma fundamentálnymi princípmi. (shrink)

Táto kritická štúdia sa zameriava na problematiku spolupráce a pravidiel, diskutovanú Jaroslavom Peregrinom v knihe Človek a pravidla. Okrem extenzívneho exkurzu do osnovy Peregrinových hlavných myšlienok a argumentov budú systematicky analyzované niektoré kľúčové otázky patriace do tejto interdisciplinárnej teoretickej oblasti, pričom sa kriticky posúdia niektoré prvky Peregrinovho špecifického prístupu. Konkrétne, budem argumentovať, že Peregrinom preferovaná koncepcia pravidla - ako propozičného poznania, že niečo by malo nejako byť - nemôže dobre slúžiť jeho zámerom, ak chce udržať jeho evolučný prístup k (...) pravidlám. (shrink)

Osnovno pitanje koje rad pokreće je na koji nam način istraživanje ideje univerziteta omogućuje da danas pred njom otvorimo nove horizonte? Fichteovo, Schleiermacherovo i Humboldtovo inzistiranje na obrani autonomije univerziteta stvorilo je novi problem – sudbinsko vezivanje univerziteta za državu pokazalo se kao preveliko breme. Pritisnut zahtjevima države za proizvođenjem profesionalne kompetencije, u svijetu koji je sve više insistirao na administrativnoj i privrednoj funkcionalnosti i efikasnosti, univerzitet se sve više udaljavao od svojih modernih prosvjetiteljsko-humanističkih okvira, odnosno, od proklamirane emancipatorske uloge (...) znanja. Međutim, on je jednako bio žrtvom visoko podignutog tona kojim je bio praćen govor filozofa njemačkog idealizma. Univerzitet tako biva razapet između znanosti, nacije i države. Ideja univerziteta se time pretvorila u ideologiju univerziteta. Dijagnoza je glasila da je univerzitet ostao bez svoje ideje. Tako se danas odgovor na pitanje ima li ideja univerziteta još uvijek snagu legitimizacije same institucije, kod Habermasa, Lyotarda i Derridaa, poklapa s pokušajem »buđenja« samih živih aktera univerziteta, profesora i studenata. Današnji put filozofije u nekakvo novo legitimiziranje univerziteta moguće je samo ako ova revidira svoj stav prema toj instituciji. Možemo li re-legitimiziranje univerziteta shvatiti kao jedan novi vic?!Die Grundfrage dieser Studie ist wie diese Forschung uns ermöglichen könnte, vor der Idee der Universität einen neuen Horizont zu öffnen. Fichtes, Schleiermachers und Humboldts Behharen auf der Verteidigung der Autonomie der Universität hat ein anderes Problem verursacht – schicksalhafte Beziehung der Universität mit dem Staat, die sich als zu schwierige Belastung erwiesen hat. Unter dem Einfluss des Staates eine professionelle Kompetenz zu produzieren, in der Welt, die an Verwaltungs- und Wirtschaftlichsfunktionalität und Leistungsfähigkeit zunehmend insistierte, entfernte die Universität weiter von ihren modernen aufklärerisch-humanistischen Rahmen, d.h. von der verkündigten emanzipatorischen Rolle des Wissens. Die Universität war, aber, gleichartig das Opfer des hoch gehobenen Tons, mit dem die Philosophen des deutschen Idealismus über sie gesprochen haben. Damit wird die Universität zwischen Wissenschaft, Nation und Staat verspannt. Die Idee der Universität verwandelte sich in die Ideologie der Universität. Die Universität ist ohne ihre Idee geblieben. So heute zustimmt, bei Habermas, Lyotard und Derrida, die Antwort auf die Frage ob die Idee der Universität immer noch die Institution selbst legitimieren könnte, mit dem Versuch des Erwachens der „lebendigen Akteure“ der Universität, Professoren und Studenten. Der heutige Weg der Philosophie in eine neue Legitimierung der Universität ist möglich nur wenn sie ihre Haltung zu der Institution revidiert. Können wir die Re-Legitimierung der Universität als einen neuen Witz verstehen?! (shrink)

The history of the idea of biological progress shows that it is not a selfexplanatory category, so a clear definition is required. Biological progress exists if: “more progressive” is defined as “more complex” – in that case evolution is synonymous with progress, i.e. development from simple to complex, from homogeneous to heterogeneous; we perceive the expression “more progressive” as more successful in relation to the environment, in these terms some groups in the history of life were more progressive because/so that (...) they survived, while others were retrogressive or less progressive because/so that they died out; on the other hand, within their ecological niches, certain forms of life are perfectly adapted to their environment as long as it is stable ; we take the span or reach of a potential adaptation of populations as a measure . However, there is no active, innovative problem solving in relation to the environment either with plants or animals – only the variability mechanism / selection is in place, automatism, instinct. In the light of the above-mentioned biological criteria, man is the most complex living creature by his constitution , he is the least dependent on the environment and can be innovative in relation to the environment. Man is the only living creature capable of establishing an active relationship with the environment through his special tool – culture. Considering the level of organization and quantity of information, the mammal genome is more progressive than the bacterium genome, while the human genome comprises most information which makes man the most progressive living thing. We can talk about biological progress if we define progressiveness as advancement toward complexity of organisation, but sometimes thesimplification of structure enables survival. It seems that we can talk about progressivenessin biology only if we accept the anthropic principle – that is why only cultural progress is possible. Information is the link between biological and cultural-anthropological successfulness . Biological information is a “complete” piece of information to an animal . To a human being, it is only a condicio sine qua non for the reality of human spirit which receives, keeps and generates information. Progress can be measured according to the capability ofestablishing an active and innovative relationship with the environment, but only within some sort of anthropocentric outlook which is a criterion of value. It is not possible to talk about progressiveness of life if man is not the measure of all things.Povijest ideje biološkog napretka pokazuje kako to nije samorazumljiva kategorija, pa se traži jasna definicija. Biološki progres postoji ukoliko: “naprednije” definiramo kao “složenije” – evolucija je tada sinonim napretka, tj. prelaženja iz jednostavnijeg u složenije, iz homogenog u heterogeno; “naprednije” shvatimo kao “uspješnije” s obzirom na okoliš; u tom smislu neke skupine u povijesti života bile su naprednije jer/pa su opstale, dok su druge bile nazadnije ili manje napredne pa/jer su izumrle; s druge strane unutar svojih ekoloških niša pojedini oblici života savršeno su prilagođeni svojem okolišu dokle god je on stabilan ; kao mjerilo uzmemo raspon ili širinu moguće prilagodbe populacija jer tada postoje razlike; ipak ni u biljaka ni u životinja tu nema aktivnog inovatorskog rješavanja problema okoliša, nego djeluje samo mehanizam varijabilnost/selekcija, automatizam, nagon. U svjetlu gore navedenih bioloških mjerila čovjek je svojim ustrojstvom najsloženije biće , najmanje je ovisan u odnosu na okolinu, može se novativno nositi spram okoline. Čovjek je jedini kadar za pravi aktivni odnos prema svom okolišu putem specifičnog oruđa kulture. S obzirom na stupanj organizacije i količinu informacija, genom sisavca je napredniji od genoma bakterije, a genom čovjeka raspolažes najviše informacija, pa je on po tome najprogresivnije biće u prirodi. O biološkom progresu možemo govoriti ako progresivnost definiramo kao porast složenosti organizacije, no ponekad pojednostavljenje građe omogućava preživljavanje. Čini se da o progresivnosti u biologiji možemo govoriti samo usvajajući princip antropičnosti, zato je u svijetu moguć samo kulturni progres. Posjedovanje informacije je veza između biološke i kulturno-antropološke uspješnosti . Posjedovanje biologijske informacije za životinju je “potpuna informacija” , dok je za Čovjeka samo condicio sine qua non za zbiljnost ljudskog duha koji dobiva, posjeduje i stvara informaciju. Progres je moguće mjeriti prema sposobnosti aktivnog i inovativnog odnosa spram okoliša jedino u nekoj vrsti antropocentričnog obzora koji u središtu ima mjerilo vrijednosti. Nemoguće je govoriti o progresivnosti života ako svemu nije mjera sam čovjek. (shrink)

Od objavljivanja Chalmersova utjecajnog rada The Conscious Mind , bilo je uobičajeno dijeliti filozofijske probleme svijesti na dvije grupe. Dok se tzv. »teški problem svijesti« tiče prirode fenomenalne svijesti i perspektive prve-osobe, »laki problem svijesti« uglavnom se bavi pojmom intencionalnosti. No je li stvarno moguće potpuno istraživati intencionalnost bez uzimanja u obzir iskustvene dimenzije? I vice versa, je li moguće razumjeti prirodu subjektivnosti i iskustva ako ignoriramo intencionalnost, te, ne izlažemo li se tako riziku ponovnog postavljanja kartezijskog dualizma subjekt-svijet, koji (...) ignorira sve obuhvaćeno frazom »bitka-u-svijetu«? U mom članku, istražit ću da li su fenomenalna svijest i intencionalnost dvije strane istoga novčića što se ne mogu razdvojiti a da se počini pogreška razdiobe.Since the publication of Chalmer’s influential work, The Conscious Mind , it has been customaryto divide the philosophical problems of consciousness into two groups. Whereas the socalled“hard problem” of consciousness concerns the nature of phenomenal awareness and thefirst-person perspective, the “easy problems of consciousness” mainly concern the notion of intentionality.But is it really possible to investigate intentionality thoroughly without taking the experientialdimension into account? And vice versa, is it possible to understand the nature of subjectivityand experience if we ignore intentionality, or do we not run the risk of thereby reinstating a Cartesiansubject-world dualism that ignores everything captured by the phrase “being-in-the-world”? Inmy article, I will inquire whether phenomenal consciousness and intentionality are two sides of thesame coin that cannot be separated without committing a fallacy of division. (shrink)

Tekst se bavi problemom može li produžetak trajanja ljudskog života biti uključen u ustavna temeljna pitanja dobro uređenog društva, bilo kao pravo koje treba biti zaštićeno, ili kao zabrana. Kada govorimo o mogućoj zabrani, pitanje je postoje li razlozi na koje je moguće pozvati se u temeljnim zakonodavnim ustanovama društva, kao osnovu za zabranu istraživanja, ili tehnološke prakse, u cilju značajnog produžetka trajanja ljudskog života. Može se činiti očitim da, ako ne postoji pozitivan odgovor na to pitanje, zabrana ovih aktivnosti (...) slijedi neposredno. Međutim, to nije ispravno. Čak i ako nije moguće uspostaviti zabranu na razini ustavnih temeljnih pitanja, može biti još uvijek moguće odrediti zakone na nižim razinama zakonodavstva. Kao posljedica, pojavljuje se novi problem – možemo li odrediti, među temeljnim ustavnim pitanjima, pravo na razvijanje istraživanja i na korištenje tehnoloških resursa, u cilju značajnog produžetka trajanja ljudskog života. Analiziraju se dvije vrste argumenta. Jedan od njih kaže da je produžetak trajanja ljudskog života štetan, budući da ugrožava ljudsku prirodu, a drugi kaže da produžetak trajanja ljudskog života nije koristan, s obzirom da vodi do besmislenosti i dosade. (shrink)

This paper analyses one of the main problems of our time in the world of Internet? cyber piracy. It is often said that it is illegal, since pirates who practice it violate certain domestic and international laws. When we ask for justification of this laws and their enforcement, philosophers and legalists usually apply to one of the two sorts of philosophical arguments - deontology and utilitarianism. The former think that piracy is immoral in itself, while the others argue it should (...) be prevented, otherwise it will produce very bad consequences for society sooner or later, and thus diminish the overall happiness of the society. It will be shown, howe?ver, that both of these arguments, when closely considered, fail with their intention, and, if we decide to follow them, we actually arrive to the very opposite conclusion - piracy is justified. Rad analizira jedan od glavnih problema danasnjice u svetu interneta - sajberpirateriju. Cesto se za nju kaze da je ilegalna, jer pirati koji je praktikuju krse odredjene domace i medjunarodne zakone. Kada se postavi pitanje opravdanja tih zakona i njihove primene, filozofi i pravnici obicno se opredeljuju za jednu od dve vrste filozofskih argumenata - deontologiju ili utilitarizam. Prvi tvrde da je piraterija nemoralna sama po sebi, dok drugi smatraju da je treba spreciti jer ce, pre ili kasnije, proizvesti vrlo stetne posledice po drustvo, i time umanjiti ukupnu srecu drustva. Medjutim, pokazace se da nijedan od ovih argumenata, kada se poblize razmotre, ne uspeva u svojoj nameri, i da, ako odlucimo da ih sledimo, dolazimo zapravo do potpuno suprotnog zakljucka - piraterija je opravdana. (shrink)

U ovom clanku bice izlozena polemika o kalam kosmoloskom argumentu, koja je razvijena u srednjovekovnoj islamskoj teologiji i filozofiji. Glavni momenti ove polemike bili su izlozeni stolecima pre u Filoponovoj kritici Aristotelove teze da je svet vecan i da nije moguca aktuelna beskonacnost. Filopon prihvata tezu da je aktuelna beskonacnost nemoguca, ali on misli da, upravo zbog toga, svet ne moze biti vecan. Naime, prema Filoponu, nesto ne moze da nastane ako njegovo po?stojanje zahteva prethodno postojanje beskonacnog broja drugih stvari, (...) od kojih jedna dolazi posle druge. Filopon i njegovi sledbenici u srednjevekovnoj islamskoj teologiji, zvani kalam teolozi, ponudili su argumente protiv koncepcije temporalno beskonacnog univerzuma, koji bi bio shvacen kao sukcesivni kauzalni lanac. S druge strane, srednjovekovni islamski mislioci, zvani falasifah /filozofi/ ili aristotelijanci ponudili su argumente u prilog Aristotelove koncepcije vecnosti univerzuma. Odlucujuci problem u raspravi izmedju kalam i falsafa srednjovekovnih muslimanskih mislilaca bio je problem beskonacnosti. U ovom clanku bice prikazani neki od krucijalnih momenata tih argumenata. (shrink)

Cieľom, ktorý premýšľa táto štúdia, je zápas o zmysel (deštrukcie) dejín metafyziky odohrávajúci sa na pozadí reflexie filozofického odkazu Parmenida. Leitmotív problému sa spája so zmyslom (deštrukcie) dejín metafyziky ako západnej ontológie (Heideggerova pozícia); identifikáciou platonskej (metafyzickej) tradície ako falošného vedenia nazerajúceho v pravde existujúce jestvujúcno, ktoré sa vo svetle tézy o neexistencii absolútnej pravdy a jej explikáciou stáva konkrétnym výkonom časového a konečného ľudského bytia (pozícia Nietzscheho). Nietzsche a Heidegger poukazujú na to, že prvým momentom, ktorý si musíme uvedomiť (...) je, naša (metafyzická) schopnosť teoreticky fundovať zmysel sveta. Na tejto ambícii je následne vybudovaná celá naša duchovná tradícia. Nietzscheho kritika Parmenidovho spôsobu myslenia znamená skôr kritiku domyslenia jeho základných predpokladov v platonskom variante metafyziky. Takto koncipovaná kritika je prijateľná rovnako pre Heideggera. Spor nastane až vo finálnom zmysle dejín metafyziky – zatiaľ čo Nietzsche ich vidí ako zavŕšenie morálneho videnia sveta a teda ako problém kritiky metafyzikou maskovaného nihilistického rozmeru morálky, Heidegger vidí zavŕšenie dejín metafyziky ako bytostné zabudnutie (doslova zakrývanie) otázky bytia, teda ako problém ontologický. Čo ale Heidegger odmieta doviesť do dôsledkov, sú nihilistické konzekvencie svojej ontológie, odhalené a tematizované práve prostredníctvom Nietzscheho kritiky morálky, v ktorej je práve zabudnutosť bytia demaskovaná vo svojom (konečnom) nihilistickom rozmere. (shrink)

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém (...) Teilhardova díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

Karl Marx u Njemačkoj ideologiji i Kapitalu uvodi optičku metaforu ljudskog oka kroz koju tumači problematiku ideologije i robnog fetišizma. U radu se razmatraju mogućnosti interpretacija ovih Marxovih metafora. U svjetlu se tih interpretacija razmatra jedna od središnjih postavki vizualnih studija da se vizualna kultura moderniteta gradi na potkopavanju epistemološke prevlasti viđenja. Rad problematizira koncepciju modernističkog utjelovljenog promatrača koju uvodi američki povjesničar umjetnosti Jonathan Crary. Prema Craryju, ova drugačija ideja promatračkog subjekta potkopava klasičnu filozofijsku ideju o rastjelovljenosti spoznajnog subjekta. Prema (...) Craryjevoj argumentaciji takva se klasična ideja subjektivnosti s modernitetom ne zamišlja više kao temelj spoznaje, nego kao figura ideologije. Međutim, preokretanje Marxova odnosa između optičkih metafora i pojmova ideologije te fetišističkog karaktera robe baca potpuno drugačije svjetlo na pitanje promatračke subjektivnosti. Završna je postavka rada da se camera obscura i ljudsko oko ne trebaju isključivo shvaćati kao puke metafore koje je Marx u Njemačkoj ideologiji i Kapitalu upotrebljavao kao analogije preko kojih je tumačio pojmove kao što su ideologija ili fetišizam robe. Postupak čitanja može isto tako ići i u obrnutom smjeru: camera obscura i ljudsko oko su pojmovi koji su objašnjeni posredstvom već definiranih pojmova ideologije i fetišizma robe. Ako se perspektiva čitanja zamijeni na taj način postaje jasno da iz postavke o utjelovljenom promatraču ne proizlazi nužno i postavka o utjelovljenom karakteru doživljajā viđenja.Camera obscura and human eye were key metaphors engaged in the interpretation of the concepts of ideology and commodity fetishism in Karl Marx’s fundamental texts German ideology and Capital . The aim of this paper is to reconsider interpretative strategies that Marx used while he was proposing his main thesis on ideology and commodity fetishism. In the light of these considerations the paper addresses one of the central propositions of the contemporary visual studies that modern visual culture undermines epistemological privileging of the vision. The paper critically discusses the concept of the embodied observer that American art historian Jonathan Crary introduced in the philosophy, art history, cultural history and visual studies. According to Crary the idea of vision as primarily rooted in the corporeality of the observer undercuts Cartesian idea about vision as primarily disembodied event. Crary claims that with the rise of the modernity disembodied subjectivity turns from the site of the knowledge into the figure of ideology. However, reversing the Marx’s relation between optical metaphors and concepts of the ideology and commodity fetishism poses the problem of the observing subjectivity in the quite different terms. Final proposal of this paper is that camera obscura and human eye should not only be considered as optical metaphors that Marx used in German ideology and Capital as mere analogies for explaining concepts such as ideology or commodity fetishism. Reading procedure could well go into the opposite direction: the camera obscura and the human eye are the concepts explained via the already defined concepts of the ideology and commodity fetishism. If the reading perspective is switched in that way it is clear that the thesis of the embodied observer does not necessarily entail the embodied character of the visual sensations. (shrink)

Kako bismo utvrdili značajke učinkovitog stručnog usavršavanja učitelja prirodoslovne grupe predmeta, na temelju sustavnog pregleda literature izabrali smo i proveli analizu devet učinkovitih eksperimentalnih i kvazi eksperimentalnih istraživanja. Utvrdili smo kako bi stručno usavršavanje bilo dobro započeti inicijalnim radionicama koje je potrebno nastaviti kroz susrete zajednica učenja za vrijeme ostvarivanja promjena. Uz to je važno osigurati potporu i vođenje učitelja te nastavne materijale za učitelje i učenike. Stručno usavršavanje može biti učinkovito samo ako doprinese boljim učeničkim rezultatima, a to je (...) moguće postići promjenama u nastavi koja bi trebala polaziti od jasno postavljenih ciljeva u skladu s kojima učitelji pripremaju nastavne aktivnosti koje učenike potiču na istraživanje, rješavanje životnih problema, aktivno i suradničko učenje te znanstveno i metakognitivno mišljenje. In order to affirm the characteristics of efficient professional training of teachers in the natural sciences, on the basis of a systematic overview of the literature, we chose and implemented an analysis of nine efficient experimental and quasi-experimental research designs. We affirmed that professional training should begin with initial workshops, which should continue through meetings of learning cummunities during these changes. Additionally, it is important to ensure support and guidance for teachers, as well as teaching materials for teachers and students. Professional training can be considered efficient only if it contributes to improved academic performance; this can be attained through changes in teaching, which should be founded on clearly established goals in accordance with which teachers may prepare teaching activities that inspire students to research, solve everyday problems, take part in active and cooperative learning, and think scientifically and metacognitively. (shrink)

Članak je usmjeren ususret paradigmi nove fizike koju treba iznijeti LHC, ali s kritičkim prosuđivanjem toga razvoja pomoću Kuhnovih teza i epistemologije povezanih s modernom fizikom. Promišljanja i prosudbe nove filozofije niču iz LHC-fizike, koja se tumači kao »science universelle« . LHC, kao najveći sudarivač čestica u svijetu do sada, nije motiviran time da uništi Boga niti bilo koju vjeru u svijetu, već za otkrivanje novih čestica s njihovim interakcijama i kozmologijom u Prirodi, baš onoliko koliko pružaju LHC-scenariji na Tera-elektron-volt (...) skali. Polazeći od ponovnog otkrića fizike Standardnog modela i otkrića Higgsovih bozona, nova fizika na LHC-u ide mogućim putovima u skladu s problemom hijerarhije u suvremenoj fizici. K tome još, SM nije konačna teorija i upućuje se prema ne-standardnoj fizici poput supersimetrije , dodanih dimenzija na TeV-skali s kozmološkim posljedicama te ostale scenarije. Ne-standardna fizika, teorija i pokus, predviđa se otvorenom pa je formuliran novi princip agnostičkog eksperimentalizma kao najprikladniji filozofski princip, jer se ne mogu sva opažanja znati/predvidjeti na LHC-u. Čak i ako eksperimentalni program LHC-a krene u krivome smjeru, mnoge će mogućnosti izroniti iz Pandorine kutije fizike. Tada će filozofska promišljanja postati vrlo važna, napose Kuhnovi pogledi kao i naš AE princip te noviji mediteranski razvoj filozofije. Uostalom, standardna paradigma kao i nova fizika na LHC-u ne opisuju svijet u kojemu danas živimo.A paper is aiming towards a new physics paradigm to be brought by the LHC with a critical assessing on that development by the Kuhnian theses and epistemology related to modern physics. Thinking and critical assessments on the new philosophy arise up from the LHC physics, which is interpreted as the ‘science universelle’ . The LHC as the world’s largest particle collider as ever been was not motivated neither to destroy God nor any religion in the World, but to investigate new particles with their interactions and cosmology of the Nature inasmuch as it has proposed by the LHC scenarios on the Tera-electron-Volt scale. Starting from the rediscovery of the Standard Model and discovery of the Higgs bosons, the new physics at the LHC goes by the possible roads according to the Hierarchy Problem in contemporary physics. However, the SM is not a final theory by inquiring a Non-Standard physics, such as Supersymmetry , Extra Dimensions on the TeV scale with cosmological implications, and other scenarios. A Non-Standard physics, both theory and experiment, is foreseen to be open and a novel view of agnostic experimentalism was formulated to be the best philosophical principle, since we can’t know/predict everything to be observed in the LHC. Even if experimental programme of the LHC wouldn’t go in the right way, then many possibilities may emerge from the Pandora’s Box of physics. Then, philosophical considerations would become very important, particularly Kuhn’s views on it including our AE principle and new Mediterranean development of philosophy, respectively. After all, either standard paradigm or the new physics of the LHC doesn’t describe the world in which we live. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Odgovornost pripisujemo sa namerom da postignemo neki cilj. Jedno od opših mesta u filozofskoj literaturi je da osobi možemo pripisati moralnu odgovornost ako su zadovoljena bar dva uslova: da subjekt delanja ima kontrolu nad svojim postupcima i da je u stanju da navede razloge u prilog svog postupka. Međutim, četvrtu industrijsku revoluciju karakterišu sociotehnološke pojave koje nas potencijalno suočavaju sa tzv. problemom jaza u odgovornosti. Rasprave o odgovornosti u kontekstu veštačke inteligencije karakteriše nejasna i neodređena upotreba ovog pojma. Da bismo (...) razumeli problem jaza u odgovornosti, njegove domete, kao i eventualna rešenja, u radu razmatramo različite vrste pojma odgovornosti. Identifikujući uslove primene ovih pojmova uviđamo da problem jaza u moralnoj odgovornosti dobija na značaju utoliko što nije očigledno na koji način bi mogao biti premošćen. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

U radu se navodi kontraprimer za Potkovicu (teoriju po kojoj indikativni kondicionali imaju iste istinosne uslove kao i materijalna implikacija), koji je modifikovana verzija “kondicionala sa igrališta” koje je konstruisao Džejson Deker. Pokazuje se zašto Dekerov primer nije dobar ako se prikaže u izvornoj formi, a zatim se, uz pomoć misaonog eksperimenta sa inverznim spektrom, nudi poboljšana verzija Dekerovog primera. Na kraju rada se ukazuje da modifikovani primer “kondicionala sa igrališta” ne predstavlja problem za epistemičku verziju dvodimenzionalne semantike (E2-D), i (...) da u tom smislu treba dati prednost E2-D u razumevanju semantike indikativnih kondicionala. (shrink)

Kako u svakodnevnom životu, tako i u pravu većinu ljudi smatramo odgovornim za postupke pretpostavljajući da su to njihovi postupci u smislu da nad njima imaju kontrolu. Pretpostavka koja dominira tradicionalnim filozofskim raspravama o moralnoj odgovornosti i teorijama kazne jeste da se osoba smatra moralno (pravno) odgovornom za počinjeni postupak ako taj postupak zavisi od nje na takav način da bi zaslužila osudu (kaznu) odnosno pohvalu (nagradu). Izazov koji prirodne nauke postavljaju pred ovakvo razumevanje moralne odgovornosti ne zaustavlja se na (...) klasičnoj mehanici već svoj novi, kompleksniji oblik zadobija pojavom kvantne mehanike, ali i razvojem neuronauke i psihologije. Relevantnost istraživanja prirodnih nauka za filozofske probleme objašnjavamo činjenicom da su drugu polovinu XX veka obeležila naturalistička metafizička i epistemološka nastojanja. Na ovaj način je otvoreno novo poglavlje odnosa filozofije i prirodnih nauka, a mi ga u ovom radu ispitujemo kroz razmatranje problema kompatibilnosti determinizma i moralne odgovornosti. Cilj rada je da ispitivanjem kako empirijskih argumenata kojima se u pitanje dovodi moralna odgovornost, tako i filozofskih argumenata koji figuriraju u ovim diskusijama ukažemo da rezultati naučnih istraživanja mogu biti plodonosni u kontekstu rasprava o slobodi volje, moralne odgovornosti i teorija kazne, isključivo ako na adekvatan način komuniciraju sa rezultatima filozofskih istraživanja zasnovanim na primeni filozofskih metoda poput metoda pojmovne analize. (shrink)

Krize spojená s příchodem pandemie koronaviru ukázala, že užitečné expertní vědění sice podle všeho existuje, ale ne každému, kdo se představí jako expert, bychom měli věřit. Slovy doktora House: „Všichni lžou.“ Lžou i odborníci. Kapitola se zaměřuje na situace, kdy odborník lže takříkajíc „s dobrým úmyslem,“ neboť se domnívá, že pravda by veřejnost vedla k chování, které není společensky žádoucí. V takovém případě se jedná o lhaní paternalistické, protože má ochránit veřejnost před ní samotnou. Ukážeme příklady, kdy k němu dochází, (...) a pokusíme se i odhadnout, jak dobře takový pokus o manipulaci veřejnosti funguje krátkodobě i dlouhodobě. Protože výsledky našeho rozboru nenaznačují, že by dobročinné lhaní odborníků bylo skutečně společensky prospěšné, pobavíme se také o tom, proč by se mu člověk v roli experta měl raději vyhnout. (shrink)